O lidech se říká, že jsou to páni tvorstva. Ale říkáme to asi jenom my lidi. Neslyšela jsem ještě ani jediné zvíře, které by zrovna tak nahlas tvrdilo, že ono je poddaným lidí. Někdy to sice doopravdy vypadá, že my lidi zvířatům vládneme, ale to platí hlavně pro domácí zvířata, která jsme si vycvičili nebo která vědí nebo tuší, že by bez nás nepřežila. Psi nás většinou mají za své pány, u koček to tak možná taky vypadá, i když už ne tak moc, panujeme tvorům v akváriích a teráriích nebo klecích.
Ale vládneme i ostatním zvířatům? Těm, která žijí ve volné přírodě? Vlastně ne. Můžeme rozhodovat o jejich životě a smrti tím, že je lovíme, odchytáváme, že ohrazujeme místa, kam se nemají dostat nebo odkud se nemají dostat, někdy je hubíme nástrahami nebo postřiky, ale to není vláda. Vláda je to, když nás někdo poslouchá. A to volně žijící zvířata nedělají. Ta před námi spíš utečou nebo se schovají, než by nás poslouchala.
A tak my lidi nejsme žádní páni tvorstva. A zvířata nejsou naši poddaní. Některá jsme si zotročili, ale většinu ne. Někdy jsme uspěli, ale někdy jsme to už dávno vzdali.
Panujeme tak dobře vychovaným domácím mazlíčkům. Ale s tím, že když je přestaneme živit a krotit, často nás přestanou poslouchat a je po nadvládě. Jsme páni hospodářských zvířat, která chováme, aby z nich byl užitek, maso, mléko, kůže, vlna, vejce a tak dále, ale ne my všichni, ale jenom jejich chovatelé. Kdyby někdo z města potkal plemenného býka, určitě si jako jeho pán nebude připadat a bude brzo jasné, kdo je tu pánem.
A nemusí být jenom takhle očividné příklady toho, kdo je tady pánem. I když se my lidi za pány tvorstva označujeme, podívejte se na naši skutečnost. Jakmile se třeba náš pes začne ochomýtat kolem dveří, jdeme ho my lidi rychle vyvenčit, a ještě venku posbíráme jeho hovínka. A kdo je tu v takovém případě pán a kdo jeho sluha?